|
Polední slunce se opíralo do zažloutlé trávy. Několik pastevců se ukrývalo před jeho žárem ve stínu staré olivy. V jejich středu seděl na kamenném sedátku starý pastýř. "Vyprávěj nám zase o tom Ježíšovi", oslovil ho jeden ze společníků. A stařec se nenechal pobízet: "Blízko samařského městečka Sichemu stála stará studna…" |
"To je zas dneska vedro, co?" promluvil Daniel, když bylo po obědě. "To bych řek', k zalknutí," opáčil jeho hostitel, jménem Jonáš. A dodal: "Nakonec, co chceš. Tady v Sichemu stejně není k žití, ať je horko nebo zima." "To mi povídej," nato Daniel. "Starej Roboám už zase snížil mzdy a prý, komu se to nelíbí, ať se nechá najmout jinde. Zapomněl dodat, že v celým širým okolí všechny pole patřej' jemu. Sice bych mohl jít pracovat k Židům, ale než pořád trpět, jak by se na mě dívali spatra, že jsem Samaritán, to radši budu o hladu!" Jonáš se přidal: "To máš docela pravdu. Vždycky, když k nim jedu prodávat svoje zboží, koukaj na mě jak na prašivýho. Ne, že by nekoupili, byznys je byznys – ale sklenici vody člověku nepodaj!" Zatímco oba muži svorně dál nadávali na poměry, Ráchel v kuchyni myla nádobí. Neposlouchala nijak zvlášť pozorně, tyhle řeči už za ta léta znala nazpaměť. Sama to neměla v životě jednoduché. Několik rozvodů jí zanechalo šrámy na duši a moc nevěřila, že by to kdy mohlo být lepší. Nebyla už nejmladší a taky už ji přestávalo bavit posluhovat v bratrově domácnosti. "Ráchel! O čem zase dumáš?" Pronikavý hlas Jonášovy ženy jí vrátil zpět do smutné reality. "Vem si džbán a dojdi pro vodu ke studni." Hospodine, pomyslela si Ráchel, jestli jsi, i s tím slavným Mesiášem, nemohl bys aspoň zařídit, abych se nemusela pořád vláčet s tou vodou? Ráchel byla zbožná žena, i když tak trochu po svém. Muži většinou viděli Mesiáše politicky, jako krále nebo vojevůdce. Ráchel tohle ale nikdy nezajímalo a všichni ti náboženští agitátoři jí vyloženě lezli na nervy. Ona sama, kromě té vody, netoužila po ničem jiném, než aby v Sichemu zase bylo k žití, aby si lidi přestali závidět, aby se na ní nekoukali skrz prsty kvůli jejímu neštěstí v lásce, aby si muži mohli vydělat na slušné živobytí a nemuseli si pak vylévat zlost na ženách.
|
Studna byla hned za městem. Když Ráchel se džbánem na ramenou přicházela ke známému místu, všimla si, že na kamennám sedátku pod nejkošatější olivou kdosi sedí. Podle vzezření jednoznačně Žid, na to se Ráchel mohla spolehnout. Radši si tedy cizince moc nevšímala a chopila se okovu. "Dej mi napít." Ráchel sebou trhla. Bylo neslýchané, aby Žid jen tak oslovil neznámou ženu, navíc cizinku. Zmohla se na odpověď: "Jakže, ty, Žid, žádáš mě, Samaritánku, abych ti dala napít?" "Kdybys znala Boží dar a věděla, kdo ti říká, abys mu dala napít, spíše bys požádala ty jeho, aby ti dal napít vody živé." |
Zase jeden… pomyslela si Ráchel. Začnou s živou vodou nebo nějakou jinou hloupostí a za chvíli se dovím, že jejich šéf je zaručeně Mesiáš a když se k nim nepřidám, půjdu do pekla. Rozhodla se neznámého stručně usadit a proto odsekla: "Vždyť ani nemáš vědro a studna je hluboká!" "Každý, kdo se napije z této studny, bude znovu žíznit, ale kdo se napije vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky." Tohle Ráchel zarazilo, to rozhodně nebyl agitátorský scénář. Ani nevěděla, jak z ní vyklouzlo: "Pane, dej mi napít té své vody, abych už nemusela chodit sem ke studni." "Běž a přiveď svého muže." Podruhé ve třech větách ji cizinec zaskočil. Tentokrát ani ne tím, co řekl – nebylo neobvyklé, že lidé chtěli mluvit radši s manželem – jako spíš tónem, jakým k ní promlouval. Vypadalo to, jakoby mu záleželo na samotné Ráchel, stejně jako na jejích bývalých manželích, sousedech, příbuzných.
|
"Nemám muže," odpověděla po pravdě, ale už v tom nebyla ani stopa úsečnosti. Ráchel si už před delší dobou začala myslet, že jí na lidech nic nemůže překvapit, ale tajemný cizinec ji přesvědčil, že se mýlila: "To jsi řekla správně. Měla jsi pět mužů a ten, s kterým se vídáš teď, není tvůj muž." Ráchel se začervenala: "Pane, vidím, že jsi prorok. Naši otcové uctívali Boha na tamté hoře, ale vy Židé říkáte, že Boha lze správně ctít jen v Jeruzalémě." Plácla, co ji prvního napadlo. Hned se v duchu plísnila, jak se může nechat ztrapňovat nějakým potulným šarlatánem. Už už chtěla prásknout okovem a odejít, když tu cizinec promluvil znovu: "Věř mi, ženo, přichází hodina, kdy praví boží ctitelé ho nebudou uctívat ani na hoře, ani v Jeruzalémě, ale v Duchu a v pravdě." Ruka s okovem jí klesla. Cítila jak jí poskočilo srdce. V duchu a v pravdě. Takhle že to řekl? Až do nynějška si Ráchel myslela, že takhle nějak si uctívání Boha může představovat jenom utrápená ženská. Myslela, že je se svými představami o Mesiáši, který by naučil Židy stejně jako Samaritány, jak žít jako lidi, sama. Stejně by to ani neuměla formulovat do složitých frází, jako kazatelé v synagogách. |
Teď ale byla ve svém: stála u studně, v ruce pořád ten okov, a prohlásila s nadějí v hlase: "Vím, že má přijít Mesiáš. Ten až přijde, oznámí nám všechno." Znovu ji přepadl strach, že ji cizinec začne opravovat, anebo, ještě hůř, spustí některou z těch ohraných mesiášských písniček. Stalo se však něco mnohem prostšího. Neznámý zvolna pronesl: "Já jsem to, který s tebou mluví" a pak už se jen trochu překvapeně díval, jak Ráchel upustila okov a běží zpátky k městu. Chtělo se jí poskakovat štěstím. To je pane Mesiáš podle jejího gusta! Když uhádl její minulost, určitě bude umět přesvědčit i sousedy a celé město. A tak nakonec všichni uvidí, že Mesiáš je vlastně, při tom všem, co se o něm povídá, docela dobrý člověk.
Daniel je dnes v práci, ale Jonáš přesto neobědvá sám, vlastně spíš než aby obědval, naslouchá svému hostu, který kupodivu nenadává na počasí a na první pohled by do něj nikdo neřekl, že má moc spasit svět. Jeho žena pomohla Ráchel s nádobím a pak ji poslal pro vodu. U studny posedávalo pár pastevců ze sousední vesnice, před poledním žárem se ukryli pod starou olivu.
"Nechcete napít?" zeptala se Ráchel.